Strach bílého muže
Místo konání: Galerie kritiků
Prázdno je nepřítomnost důležitého nebo naopak přemíra zbytečného. Prázdná mohou být slova transformovaná do tisíckrát opakovaných frází. Prázdné by bylo nazvat výstavu Horror vacui, přestože by to bylo výstižné. Podle Aristotela příroda prázdno nepřipouští, neboť z něj má strach. Z čeho má obavy bílý muž?
Naše civilizace stojí na anticko – křesťanských základech, dočteme se na mnoha místech. Racionalita a právo starého Řecka a Říma ruku v ruce s ideály Desatera a spiritualitou jednotného náboženství. Dnes žijeme v sekularizované společnosti s nefunkčním právním systémem. Katolická církev se odsunula do kategorie zaostalá či tmářská. Z našeho slovníku i reality se vytrácí i fenomén „svatosti“ jako takové. V naší potřebě vědeckého racionálního vysvětlování světa nezbývá místo pro zázraky ani čisté dobro apriori. Model soužití se transformuje do kategorií striktně diktovaných médii jen pro muže – jen pro ženy. Potřeba být pro druhého zvláštním a jedinečným spadá do éry nekonečně se opakujících filmů pro pamětníky. Z menšin se stává většina; bojujeme se zahalenými tvářemi, cizími symboly a minarety, které rostou výš než kostelní věže. Ve vlastním světě ztrácíme jistotu.
Místo hledání vlastní identity neustále pitváme a dehonestujeme dobu, která „vymknuta z kloubů šílí“ (což si lidé ostatně o své době mysleli vždy), ale v jiné bychom žít vlastně nechtěli a neuměli. Je doba, ve které musíme žít, dostatečně znepokojivá a prázdná, abychom se v ní cítili vykořeněni? Není to nakonec jen neschopnost být spokojený?
Bílý muž má tak možná strach zejména ze sebe sama. Zároveň také představuje zástupnou kategorii pro příslušníky naší civilizace obecně. Zbyly nám tedy vůbec nějaké tradice, ke kterým bychom se mohli vztáhnout či naopak vyhranit? Současnost nelze oddělit od minulosti, stejně jako společnost od jejího kontextu. Jako členové určité kultury se učíme asdílíme společné prvky, bez nichž bychom v daném rámci nemohli adekvátně existovat. Stále jsme jen následníky svých předků; rozumíme většině jejich symbolů, přestože některé skutečnosti vnímáme odlišně. Má tedy pro nás smysl návrat nebo reinterpretace klasických modelů? Vypůjčení symbolické konstrukce nebo konkrétního významu znamená pokus o nový náhled a tím jeho aktualizaci, ať citujeme reálný či pouze myšlenkový subjekt. Bez toho, aniž bychom si uvědomili, kam patříme, bude náš strach o něco reálnější.
Kateřina Štroblová