Airbus A300 B2 byl sestřelen, nemysli na to, že toho budeš litovat
Galerie města Třince
17.3 - 26.4. 2015
Rathouský se ve svých dílech již od počátku zaměřuje na společenské komentáře, ať už v cyklech Masmédia (2002) či Produkce (2005). Již několik let se autor inspiruje starými gotickými mistry, jejichž deskové obrazy transformuje a abstrahuje do geometrických forem (Nový obsah starých mistrů, 2010, Zlatá geometrie, 2012-2013). Náměty převádí do obecných sdělení, stále však reflektující současnou společnost.
V poslední době se Rathouský vrací formálně více k aktuálním současným společenským tématům a fenoménům – internetu, sociálním sítím, novodobým změnám stylu života. Zabývá se atributy současnosti a národní identity v různých kontextech. Znovu využívá prostředky potlačování obsahu, anonymizace, vyprazdňování.
V cyklu Nostalgie (2014) Rathouský otevírá několik témat. Na akvarelech vyobrazení členové a členky národních uniformovaných složek společně s příslušnou státní měnou jsou konkrétním historickým obrazem, vyvolávajícím subjektivní i kolektivní asociace.
Jsou fragmentem minulé všednosti, jakýmisi souřadnicemi obyčejných dějin, které zakotvují naše myšlení a vzpomínky. Orientují naši fyzickou existenci v čase a prostoru. Individuální i kolektivní paměť je však jen intepretací historie. Osobní i sdílené vzpomínky jsou málokdy zcela autentické. Jak lze zachovat objektivní historii, a je to vůbec možné? Jsou dějiny jakousi kolektivní sugescí? Z idealizovaných vzpomínek pak krystalizuje nostalgie, která se stává silnou tendencí naší doby, která jakoby šlapala na paty vlastnímu pokroku. Nostalgie – či v našich končinách střední Evropy její odnož nazvaná ostalgie, stesk po věcech a skutečnostech bývalého sovětského režimu – narůstá společně s deziluzí. Naše společnost hledá ideál v minulosti a ne v budoucnosti, je to jakýsi anti-futurismus dneška. Nostalgie se stává životním stylem, umožňující alespoň imaginárně prožívat jinou skutečnost. Je určitým rituálem, který společnost stmeluje, namísto sdílených hodnot, přirozeně respektovaných v minulosti.
Historická měna jednotlivých států byla jedním z národních atributů, které zmizely společně se sjednocenou Evropou. Jednotné Euro je nyní spojující a zároveň rozdělující; neomylný ukazatel akcentující rozdíly, nabízející přímé srovnání s ostatními. Atribut bohatství či chudoby, obecně měřitelný. Jednotlivé znaky národní suverenity zanikly či postupně zanikají a v bývalých východoevropských kulturách, nejistých si svou identitou již dlouhá desetiletí, nejsou nahrazeny.
Informace všeho druhu se dnes stávají náhodnými shluky slov, zjednodušených podle klíčových hesel, omezující naše uvažování a schopnost hledat odpovědi. Propojení globální sítí je přesyceno, množství informací už nedokážeme pojmout ani zpracovat a rozlišit adekvátní od všudypřítomného verbálního balastu. Virtuální překladače myšlenky znesmyslňují, místo aby jazyky přibližovaly. Ve své odhalené, snadno dostupné poznatelnosti je pro nás svět vlastně nepoznatelný.
Luděk Rathouský využívá internet jako prostředníka k poznání nových situací a úhlů pohledu. Termín post – internetové umění, razící si cestu současnou uměleckou teorií, jímž se označují určité tendence v současném umění, neznamená, že médium internetu je překonáno, právě naopak. Post– internetová generace umělců se posunula od děl závislých na webové síti a užívají její nástroje k vytváření nových subjektů. Digitální postupy užívají k vytváření děl, které existují v reálním světě, ne pouze v tom virtuálním. Nehmotné znaky binárních kódů se vrací zpět do skutečného života.
Rathouský ohledává téma sociálních sítí a jedinců v nich „lapených“, stejně jako nové možnosti komunikace, sdílení a interakce, ne vždy pouze v pozitivním smyslu. Využívá všem dostupné informace bez filtrů, tak jak se řetězí a hromadí. Kombinuje fráze z internetových vyhledávačů, opět historicky ukotvených s „tradičními“, bezčasými, knižními sentencemi z básnických a filosofických děl, podobně jako spojuje digitální strategie s klasickou malbou či akvarelovou kresbou. Ve svých tématech stále citlivě naslouchá tónům, rezonujícím napříč současnou společností a komentuje je mnohdy polopatickou, záměrně zjednodušenou formou, nevyhýbající se patosu ani politické nekorektnosti; vždy však s dostatečnou mírou ironie, vtipného nadhledu a určité poťouchlosti.
Kateřina Štroblová